Jaké to je vzdát závod?

V běžeckém kalendáři je nyní období půlmaratonů – pražský půlmaraton se běžel na začátku dubna, Pardubice hostily svůj Vinařský půlmaraton tuto sobotu. Půlmaratonská trať patří už k těm náročným, takovým, na které je nutná dostatečná příprava a trénink. Jedním z důsledků běžeckého boomu poslední doby je i to, že se do podobných závodů pouští lidé, kteří adekvátní přípravu za sebou nemají. Někteří závod (s různými pocity) přesto doběhnou, u jiných se ve výsledkové listině objeví známá tři písmena „DNF“ – „did not finish“, tedy „nedokončil“.

Když jsem jako malý kluk začal běhat, byl jsem přesvědčený, že nikdy žádný závod nevzdám, že v sobě vždy najdu sílu a morálku závod doběhnout do cíle. Za více než 25 let běhání mám za sebou stovky závodů různých délek na dráze, v terénu i na silnici. U dvou závodů mám ale ve svých záznamech poznamenáno místo výsledného času jednoduše: „vzdal“.  Oba závody si moc dobře pamatuji a i v tréninkovém deníku mám o nich jasné a neúprosné záznamy. Důvody, pro které jsem závody vzdal, ale byly hodně rozdílné.

V dubnu 1997 (tehdy mi bylo 21 let) jsem běžel 23. ročník Velké ceny Nasavrk na 15 km, což byl svého času velmi populární silniční závod na jednookruhové kopcovité trati, kde se každoročně na jaře utkávala česká běžecká špička (nyní se závod nově běhá na jiné trati a je prodloužený na půlmaratonskou vzdálenost). Závod jsem běžel pošesté a byl to jeden z mých nejoblíbenějších závodů. V předvečer závodu napadla slabá vrstva mokrého sněhu, a i když druhý den roztál, teplota byla jen těsně nad nulou a foukal silný vítr. Už při rozklusání jsem se necítil dobře, měl jsem nepříjemný pocit v břiše, a i když jsem si došel na záchod, nepomohlo mi to a vždy když jsem se rozběhl, cítil jsem to po chvíli znovu. Nebýt toho břicha, cítil jsem se skvěle a po startu se mi běželo lehce. I když foukal silný vítr, běželo se dost rychle. Ve 3. kilometru jsem opět začal cítit nepříjemný pocit v břiše, musel jsem zpomalit a hlavou mi poprvé bleskla myšlenka na odstoupení. Cítil jsem to v každém kroku a běžel se staženým břichem a pocitem, že se snad každou chvíli po… . Přestože jsem výrazně zpomalil, 5. kilometrem jsem proběhl ještě za 16:31 min a poté cca na 5100 metrech jsem přešel do chůze a závod vzdal. Vrátil jsem se na značku 5.km, kde bylo pořadatelské auto, které čekalo na první běžkyni, a s ním jsem se pak svezl do cíle. Dodnes si pamatuji, jak mě v teple auta pálily nohy namazané hřejivkou. Bylo mi to líto nejen proto, že jsem měl formu a že se mi jinak běželo dobře, ale věděl jsem, že už nikdy nebudu moct říct, že jsem žádný závod nevzdal a mrzelo mě, že se to stalo zrovna v Nasavrkách.

O rok později, v květnu 1998, mě kamarád a běžec Radim Matyáš pozval do Hodonína na závod Cena Kovoobrábění Korvas na 5000 m na dráze, který dodnes úspěšně pořádá Radimův tehdejší trenér Pavel Bíla. Oba jsme byli ve skvělé formě, já jsem úspěšně běhal atletickou extraligu a Radim byl medailista z halového mistrovství republiky na 1500m. Chtěli jsme se poprat nejen o vítězství ve slušně (zvlášť pro studenty) finančně dotovaném závodě, ale i o rekord závodu.  V pátek navečer jsme autobusem vyrazili z Prahy a do Hodonína dojeli až krátce před půlnocí. Druhý den dopoledne jsem se při rozklusání cítil dobře, ale v závodě to najednou nešlo. S Radimem jsme se domluvili na tempu těsně pod 3:00 min/km a střídali se. Prvním kilometrem jsme proběhli za 3:01 min, ale vůbec to nebylo dobré a ani Radimovi to nešlo. Druhý kilák byl už za 3:03 min a to už se to začalo trhat a do čela šel před nás Petr Veselý. Byl jsem z toho rozladěný – chtěli jsme přeci běžet na vítězství a na rekord pod 15 minut a místo toho nejsme v čele a nedržíme ani tempo pod 3:00/km. Najednou jsem byl bez vůle a chuti bojovat a po třetím kiláku za 3:06 min jsem za cílem na metě 3000 m pokračoval do vnější dráhy a tam se zastavil. Dodnes přesně nechápu, proč jsem se na to vykašlal, protože tak špatně jsem na tom rozhodně nebyl.  Asi jsem byl zklamaný tím, že to nešlo a čas kolem 15:20 min, ve kterém bych byl pravděpodobně závod dokončil, pro mě v tu chvíli neměl žádnou cenu, stejně jako slušné prize money, které byly vypsány až do 5. místa. Závod nakonec vyhrál výborně běžící Petr Veselý za 14:54 min před Pavlem Klimešem (15:12 min) a Radimem.

Zatímco vzdát závod v Nasavrkách mi z dnešního pohledu přijde rozumné a nelituji toho, ze závodu v Hodoníně dobrý pocit rozhodně nemám a možná můžu být rád, že jsem si z toho nevytvořil „blok“ do dalších závodů. Naštěstí mě nic podobného již nikdy nenapadlo.

Nic není černobílé a důvody pro to, aby člověk vzdal závod, mohou být veskrze rozumné. Jindy naopak hlava prostě selže. Avšak i to může být do dalších závodů (a možná i tréninků) dobrá zkušenost.