Díky, Pavle, Zuzko, Gábino, Ondro, Martino, … aneb Co máme ze všech těch medailí

V televizi jde přímý přenos z olympiády nebo mistrovství světa, sedíme přišpendlení u obrazovek a se slzami v očích a knedlíkem v krku sledujeme sportovce v českém dresu, jak si běží pro vítězství nebo medaili. Emocí, které tenhle okamžik vyvolává, je spousta. Od národní hrdosti přes prostou radost, že se někde něco povedlo, až po ryze individuální emocionální koktejl, když se příběh té holky nebo toho kluka, co právě na obrazovce schovává tvář do červenomodrobílé vlajky, nějak protne s naším osobním životním příběhem, ať už v maličkostech nebo ve významnějších aspektech.

Možná jsme také kdysi měli velký sen o olympijské medaili. Ale nemluvili jsme o něm nahlas. Teď se před našima očima někomu ten jeho velký sen splnil. Ten náš dávný se rozplynul, nahradily ho možná jiné sny. A možná o nich ani teď nemluvíme nahlas. Možná o nich nemluvíme ani potichu sami se sebou. Možná se také rozplynou. Ale tamhle v Soči, Londýně nebo Sopotech někdo ten svůj sen chytil a nepustil. Neříkal, že to nemá cenu. Že to stejně nemůže vyjít. Že se může pokazit to nebo ono. Možná by ty naše sny přece jen stály za pokus.

Kolikrát se sami ocitáme pod tlakem. Něco se od nás očekává. Sami od sebe něco očekáváme. A bojíme se. Bojíme se, že neobstojíme, bojíme se, že nejsme dost dobří. Nevěříme si a zbytečně se limitujeme. Každý si běžíme svoje malé nebo větší závody. Naším závodem může být zkouška ve škole, přijímací pohovor, důležitá prezentace v práci. Může to být pokus o prolomení hranice jedné hodiny na desítce, potenciálně nepříjemný rozhovor s třídní učitelkou našeho dítěte, jednání na úřadě. Jak že jsme to viděli, jak že se to také dá udělat? Natrénovat, dobře se rozcvičit a pak s vírou v sebe sama prostě rozeběhnout první dvoustovku, abychom si mohli později v klidu seběhnout k mantinelu? Uvolnit se, aby nám krásně vycházel krok mezi překážkami, v pohodě přecházet jednu za druhou a na té sedmé ještě zatáhnout? Začít závod na 29. místě a dobíhat na čele? Vydýchat se, soustředit a pak pěkně vyčistit jeden terč po druhém? Držet tempo, i když to už fakt bolí? Dosáhnout na tu pomyslnou medaili a oslavit ji? Možná jen tak tiše sami pro sebe. Nebo možná máme i my svůj podpůrný tým, který je k nezaplacení, a to nejen proto, že umí vždycky trefit správnou mázu.

My o tom všem víme. Víme, že je potřeba si věřit, víme, že bychom měli sebrat odvahu a zkusit udělat něco, o čem jsme celý život snili, víme, že je potřeba se nevzdávat. Ale vědět někdy nestačí. Často to nestačí. Možná to, že můžeme sledovat a spoluprožívat sportovní příběhy, které tohle všechno obsahují, způsobí, že nám ty teoretické větičky propadnou z hlavy někam k srdci a my tak najdeme energii, sílu a vůli na to, abychom se do těch svých závodů pouštěli stylem olympijských medailistů.

Díky, holky a kluci. Dáváte nám víc, než možná sami tušíte.