Běchovice za 34:11 min (autor Dalibor Bartoš)

Dalibor_jizMůj kamarád a běžec Dalibor Bartoš minulý víkend běžel 118. ročník Běchovic a napsal o tom moc pěkný článek, který s Daliborovým svolením níže uveřejňuji. Kdo někdy běžel Běchovice, tak při čtení pocítí atmosféru závodu a celý závod doslova proběhne spolu s Daliborem.

„Je tu poslední zářijový víkend a opět se chystám vyrazit na oblíbené Běchovice. Letos se koná již 118. ročník – opět jako MČR v silničním běhu na 10km. Poprvé jsem absolvoval tento závod téměř před dvaceti lety – v roce 1995, kdy jsem běžel 99. ročník v čase lehce pod 36 minut a poznal tak krásu ale i záludnost této náročné desítky. Rok na to, při jubilejním stém ročníku, jsem si výrazně vylepšil čas na 34:31 min a za 3 dny nastoupil na vojnu do Kutné Hory. V té době jsem běhal hlavně 1500m (4:07 min) a na dráze sváděl souboje s Pepou Pomikálkem, Milošem Kratochvílem a dalšími kluky.

Při lehkém treninku v týdnu stále cítím únavu, vyšťavenost a bolavé svaly od zad. Jako by se o mě pokoušela nějaká nemoc. Dušan mi v sobotu večer píše, že má chřipku, stejně jako Bóža a startovat nebude ani Víťa Pavlišta, kterého asi stále trápí bolavá achilovka. Počasí nám ale přeje – ráno po rozpuštění mlhy svítí slunce, téměř nefouká – takové typické babí léto. Po loňském vydařeném startu (33:25 min) jsem namlsaný a odhodlaný zaútočit na svůj nejlepší čas z roku 2003 (33:22 min).

Vyrážíme s předstihem a rodinu vysazuji v Mladé Boleslavi u známých. Na Běchovice tak pokračuji jenom s tátou, který je v osmdesátých letech taky často běhával ve veteránských kategoriích nad 40let a nejlépe se umístil na 9. místě ve velmi dobrém čase 35:12 min. Po tradičním problému s parkováním se jdu v klidu rozklusat. Nohy celkem jedou, vidím ale, že se mi lépe běží v terénu než na silnici. Říkám si to bude dobrý, v nohách je síla. Těsně před startem dávám 3 rovinky, ale nemají takový švih a svaly správnou „nabuzenost“. Na startovní čáře si stoupám doprava úplně vpravo a nastává krásný okamžik. Hned vedle mě je takový menší starší pán s baretkou na hlavě a kalhotami a opaskem ze staré doby. Dávají mu pistoli a hlásí, že start bude za minutu. Po chvíli mě to secvaklo – není to nikdo jiný než Vlastík Zwiefelhofer, držitel fantastickéh času 28:35 min. Nastává obrovské napětí a zároveň nepopsatelný klid před startem. Přestože se vůbec neznáme, Vlastík koukne na dres LIAZu, pak na mě mrkne a já zas na něj. Zaznívá výstřel a už to naplno jede. Vpřed okamžitě vyrážejí Afričani.

Nechci první kilometr přepálit a tak běžím spíš s rezervou. Asi na pětistovce mě předbíhá Leoš Pelouch, který je stejný ročník jako já. Vím, že běhá velmi dobře a vyrovnaně tempově a tak jdu za ním. Jsme na prvním km a hlásí mi čas 3:12 min. Běžím tak na 90% a to je dobré, říkám si v duchu. Leoš trochu zrychluje a chce dotáhnout menší skupinku před námi. Já cítím, že je to na mě brzy a trochu moc a tak ho nechávám utíkat. Běžím v dalším chumlu mladých běžců společně s Honzou Kopeckým z Pardubic. Na dvojce (6:28 min) jdeme do čela a skupinku taháme. Honza do mírného výběhu zabírá a ačkoliv se snažím jít s ním, nejde to. Jako bych najednou nemohl vytočit vyšší TF. Běžím tedy kousek za ním a v seběhu před 3km ztrácím asi 30m. Je tu trojka a čas 9:45 min. To pořád není špatné, říkám si. Dobíhám 2 závodníky. Jsou to M. Debnar z Písku a Coufal z Bíliny. Oba umějí trojku za devět a pětku pod šestnáct. Ve čtvrtém km si pomáháme a střídáme se. V mírném výběhu za čtyřkou jdu do čela a trhám je. Začínám se pomalu soustředit na borce přede mnou, kteří mají náskok cca 50m. Zároveň se ale nějak podvědomě šetřím na výběh na Tábor. Je tu polovina závodu. Protože je celkem teplo, polil jsem se vodou na občerstvovačce. Na pátém kilometru jsem v čase 16:33 min a jsem najednou zklamaný. V tu chvíli vím, že to na osobák už nebude. Aspoň pod 34 min, zaber, říkám si v duchu a zahajuju stíhání. V půlce kopce dobíhám Pavla Skřivánka od nás z Jablonce, který mě na všech ligových kolech letos porazil a zaběhl si velmi dobré časy (9:00 – 15:40 – 32:38). Zkouší se mě chvíli držet, ale po chvíli odpadá. Zanedlouho válcuju Honzu Sokola, který mně to nandal v Pardubicích při půlmaratonu (1:12 h). Do kopce mi to najednou jede a mám potřebnou sílu. Na vrcholu Tábora ještě dotahuju 2 mladé kluky.  Jedním z nich je Matěj Trávníček, který umí skvěle kratší tratě (3km letos v září 8:32 min). Spolupracujeme a v seběhu z Tábora mě střídají a já za nimi visím jak na gumě. V údolí jdu dopředu zase já, cítím jak se mi trochu podlamují nohy. Na Hrdlořezák si ale věřím. Na osmičce na nás huláká trenér vítězného Vitnera pan Hubáček st., že už do toho musíme šlapat a rozjet to naplno. Kluci mi cukli asi 10m. Následuje podle mě nejtěžší úsek Běchovic – posledních 1,6km od tramvaje. Člověk je tradičně zahlcený po výběhu a snaží se zrychlit do nekonečného táhlého kopce na Žižkov. Kluci jsou předemnou pořád nějakých 20m. Na devítce je pan Kervicer a měří mezičas. Už ho nevnímám. Dobíhám nějakého kluka z Pardubic (chodec Gdula) a z posledních sil mu na horizontu utíkám. Slyším fandění od Vládi Vacardy, pak táty a dalších známých. Vidím časomíru kde svítí 33:55 min, zbývá mi asi 100m a zanedlouho je tu cíl. Jsem zahlcený a tak trochu nešťastný, že to nevyšlo aspoň pod 34 minut. Gratuluji Petrovi Vitnerovi, který dokázal to co málo kdo čekal – porazit jasného favorita Kocourka a obhájit titul.

Večer čtu výsledky a zjišťuji výsledný čas 34:11 min a celkově 34.místo. Z přehledu vidím, že letos dost kluků běželo o dobrou půlminutku hůř než loni. Skvělého výkonu, který se jen tak nevidí, dosáhla lyžařka Nývltová.

Byly to letos moje 13. Běchovice a jsem moc rád, že jsem je běžel. Už se těším na ty příští – pro mě už opravdu „veteránské“.“



Napsat komentář